pondělí 30. října 2017

Proč je čtverec lepší než kruh

října 30, 2017
Dvanáctého října šel do kin evropský snímek Čtverec (The Square), letos na jaře v českých kinech promítali americký film The Circle. Filmy jsem se rozhodla porovnat kvůli podobnému názvu, týkajícího se tvarů, ale především proto, že jeden mě zklamal a druhý příjemně potěšil.
Film The Circle má potenciál, ale jak už ale i v samotném traileru zaznívá, nevyužitý potenciál. Jedná se o adaptaci bestselleru Dava Eggerse, který napsal scénář k filmu Spikea Jonzeho Max a maxipříšerky nebo Všude dobře, proč být doma Sama Mendese. Zrežíroval ho James Ponsold, jehož romantická komedie Kouzlo přítomného okamžiku, v hlavních rolích s Milesem Tellerem a Shailene Woodley, mě příjemně překvapila, tento druh filmů obvykle nevyhledávám.

Děj The Circle pojednává o ambiciozní Mae (Emma Watson), která získá práci v největší mediální společnosti The Circle, vedenou Eamonem Baileyem (Tom Hanks). Mae se s nadšením zapojuje do experimentu, který sice může leccos změnit, ale posouvá hranice soukromí a etiky za únosnou mez. Její rozhodnutí začínají ovlivňovat budoucnost její rodiny, přátel, ale i celého lidstva. 

The Circle je hvězdně obsazen, kromě Emmy Watson a Toma Hankse se ve filmu objevují i John Boyega, Karen Gillan, Patton Oswalt, Ellar Coltrane, Glenne Headly nebo Bill Paxton. Herci odvedli poměrně dobrou práci, ale nebyl jim poskytnut dostatek prostoru. Většina postav je plochá. Snad jen postavy rodičů Mae byli opravdu propracované a zajímavé. Film je chabě setříhán. Zejména scéna na toaletách mě nesmírně iritovala. Příběh je vyprávěn nudným způsobem. Scénář by potřeboval opravdu hodně úprav. Film obsahuje snad jen jednu scénu, kdy se něco děje. Kdy mi alespoň trochu záleželo na vývoji hlavních postav. Nechci shazovat práci všech schopných lidí, kteří na tomto snímku pracovali, je vidět, že věděli, co dělají, ale celek prostě nefunguje. Příběh sice graduje, ale neobsahuje konflikt, tedy postrádá i konečné řešení. 

Film Čverec režíroval Švéd Ruben Östlund, autor komediálního dramatu Vyšší moc z roku 2014 a objevují se v něm herci ze Skandinávie i anglicky mluvících zemí. Dánové Claes Bang a Christopher Læssø, Američané Elisabeth Moss a Terry Notary, Brit Dominic West a další.

Kurátor prestižního muzea moderního umění Christian připravuje novou výstavu, jejíž hlavním prvkem je čtverec o rozměrech 4x4 metry. Uvnitř něj má každý stejná práva a povinnosti. S PR agenturou se snaží přijít na to, jak projekt zviditelnit. Jenže při bizarní kapesní krádeži přijde o mobil a peněženku. Společně se svým zaměstnancem se snaží své věci získat zpět a všechno se začíná komplikovat.

Film je dlouhý, 142 minut. Možná až moc dlouhý, ale právě jeho pomalé plynutí dává vyniknout absurdním a vtipným scénám. Psaní výhružného dopisu v comic sansu, přetahování o použití kondom  či uklízeč, který vysál část expozice. To jsou jen příklady. Čtverec kromě svého osobitého humoru přetéká podněty k zamyšlení. Hned na začátku klade otázku, co je to vlastně umění. Zkoumá současnou evropskou společnost. Jak se zachováme, když někdo potřebuje pomoc? Jak dlouho nám trvá než zareagujeme? Jak daleko jsme ochotni zajít? Jsme šťastní? Jak mezi sebou komunikujeme? Nemáme předsudky? A tak dále. Öslund na otázky přímo neodpovídá, ale nutí lidi k zamyšlení, k vlastní interpretaci filmu, a to se mi líbí. Oceňuji také zajímavou práci s kamerou. Jsem zvědavá s čím Ruben Östlund přijde příště.
Continue Reading
0
By v října 30, 2017 Žádné komentáře:
Štítky:

čtvrtek 19. října 2017

Nervózní stromy od Kintery

října 19, 2017
 Do konce listopadu můžeme v Galerii Rudolfinu navštívit jubilejní 100. výstavu s názvem Nervous Tress, umělce Krištofa Kintery. Tato výstava se stala velmi rozšířenou na sociálních sítích zejména instagamu a během tohoto článku se zkusíme pochopit proč.

Krištof Kintera studoval umění na AMU a rok také v Amsterdamu. V Amsterdamu měl spoustu svých výstav, ale i v Paříži, Krakově a Strasburgu. Podílel se na tvorbě vizuálního konceptu festivalu Jeden svět, na Entropě (projektu Davida Černého) a je členem Jednoty.  Vytvořil také pomník sebevrahům pod Nuselským mostem a Bike to Heaven, věnovaný Janu Bouchalovi, který byl propagátorem městské cyklistiky a zemřel na kole při autonehodě v Praze.

Co tedy můžeme najít na Kinterově výstavě po pěti letech, kdy naposledy vystavoval v Praze? 

Známá instalace z této výstavy je Postnaturalia, což jsou různě svařené a smontované součástky do tvaru města a květin. Kintera a jeho spolupracovníci vám zde ukazují město a květiny, tak jak je neznáte.

Nejčastěji focené z jeho výstavy jsou pračky. Tato pyramida obsahuje cca 70 praček, které Kintera různě nacházel například na ulici. Pračky se různě zapínají, takže pokud u nich stojíte, trochu se bojíte, že to na vás celé spadne a s tímhle také pracuje instalace Demon of Grownth II., která je z různých míčků a balónků, tudíž se také třese.

Mně osobně se nejvíc líbila pyramida z polystyrenu a na jeho vrchu byl jukebox, což mi přišlo prostě skvělé.

Musím říct, že výstava mě pobavila, jeho kresby měly vtipné nápisy. Líbila se mi i jedna místnost, která byla nazvaná dílna, kde to vypadalo jako v dílně umělce, který zrovna odešel a nechal všechnu práci rozdělanou. Upřímně doufám, že takhle přibližně vypadá Kinterova dílna, protože mi to přijde zajímavý nápad, jak umělci nahlédnout do života. Celá ta místnost mi připomínala film David Lynch: Život v umění, který je celý v jeho dílně a on mluví o tom, jak tvoří a je to podobný způsob, jak pochopit umělce a vidět ho přímo v akci, což je pro mě rozhodně zajímavé.

Na konec přikladám Kinterův web, kde se můžete dozvědět všechno, co si budete přát o tomto umělci. http://www.kristofkintera.com/
Continue Reading
0
By v října 19, 2017 Žádné komentáře:
Štítky:

pondělí 16. října 2017

Současná tvorba Radiohead

října 16, 2017
V roce 2018 jde do kin snímek Suspiria, remake stejnojmenného italského hororu ze sedmdesátých let o mladé Američance, která přilétá do Evropy, aby absolvovala baletní školu. Jenže ne všechno jde podle plánu a mladá tanečnice se dozvídá, že škola je jen zástěrkou pro provozování temné magie. Zprvu jsem o film vůbec nejevila zájem. Jen další americký remake povedeného evropského filmu, navíc v hlavní roli s hvězdou trilogie Padesáti odstínů, Dakotou Johnson. Ale změnila jsem názor hned co jsem se dozvěděla, že soundtrack připravuje frontman kapely Radiohead, Thom Yorke.
Thom Yorke není prvním členem Radiohead, který se začal podílet na skládání filmové hudby. Mladší z bratrů Greenwoodů, Johnny, spolupracoval s režisérem Paulem Thomasem Andersonem na filmech jako Až na krev nebo Mistr. Režisér nového snímku Suspiria, Luca Guadagnido popsal spolupráci s Thomem Yorkem následovně:

,,Thomovo umění překonává hranice současnosti. Mít možnost využít jeho hudbu pro Suspirii je splněný sen. Hloubka jeho tvorby a umělecká vize je tak unikátní, že Suspiria bude znít průlomově a hluboce souznívat s diváky. Naším cílem je vytvořit film, který bude znepokojujícím a proměnlivým zážitkem: za tímhle účelem jsme nemohli najít lepšího partnera než je Thom."

Rozhodně je na co se těšit. A pokud se vám nechce čekat do příštího roku, za poslechnutí rozhodně stojí i nové album Radiohed, OK Computer OKNOTOK 1997 2017. Deska vyšla k výročí dveceti let od vydání OK Computer, obsahuje dvanáct původních a devět dosud nevydaných písní, všechny nově remasterované z původních analogových pásek. K písním I Promise, Man of War a Lift také fanouškům poskytly hudební klipy, o kterých bych se chtěla podrobněji rozepsat.

Videoklip k I Promise vyjadřuje zejména izolaci z dopravy a obavy z rychle se vyvíjejících technologií. V klipu vidíme animatronickou hlavu položenou na sedačce autobusu u okna, kde vidí a zpracovává to, čeho je svědkem. Oknem pozoruje lidi z projíždějících autobusů nebo lidi v ulicích. Na podněty emocionálně reaguje. Videoklip režíroval Michal Marczak.

Man of War se více než k rozvíjejícím technologiím vyjadřuje k paronoii. Videoklip zrežíroval Colin Reed. Mění se v něm den a noc společně s radostnou náladou a paranoií. Samotný text písně je úzkostlivý a nervy drásající. Během dne se plešatějící muž v bílé košili prochází parkem, vypadá radostně a bezstarostně. Ale večer se zdá, že něco skrývá, neustále se nervózně otáčí a nepřátele vidí v každém stínu. Thom Yorke popsal svoje duševní rozpoložení během nahrávání jako opravdu šílené až katatonické, cítil klaustrofobii, postrádal smysl pro realitu a dostal se do pocitu informačního přetížení. 

Hudební klip k písni Lift režírovaný Oscarem Hudsonem nás bere na neobvyklou jízdu Thoma Yorkea výtahem. Ve videu se objevuje například Yorkeova přítelkyně a dcera, ale také spousta narážek na starší klipy Radiohead, například postavy z klipů Paranoid Android a Karma Police. 

 Všechny tři písně jsou velice nadčasové, proto si myslím, že je rozumné, že klipy k nim vyšly až teď, po dvaceti letech. Vizuálně jsou velmi pěkné a emocionálně na mě silně působí. Takže klobouk dolů a sem s oficiálním soundtrackem k Suspirii.






Continue Reading
0
By v října 16, 2017 Žádné komentáře:
Štítky:

čtvrtek 12. října 2017

To

října 12, 2017

Po třiceti letech vydání knihy a po dvaceti sedmi letech od prvního filmového zpracování, jsme se znovu dočkali. Spousta lidí nazývá Stephena Kinga, „mistrem hororu“ a jistě si získal ne jednoho fanouška díky filmům Zelená míle a Vykoupení z věznice Shawshank. Pojďme se podívat na to, zda To bylo taky tak úžasné.
Kniha byla rozdělena do dvou filmů a tohle je jeho první část. Nacházíme se v městečku Derry a hlavními postavami je skupina dětí, kterým začínají letní prázdniny a oni řeší podivná zmizení dětí i jiných záhad, co se v městu staly.

Abych zhodnotila film, začnu hereckými výkony dětí, ty se mi líbily moc. Bylo dobře vybrané prostředí, Derry bylo tak pochmurné a neustále zatažené, jak jsem si představovala. Myslím, že vizuální stránka filmu od prostředí až po kostýmy, byla velmi dobrá. Přesto, že To má být horor, asi mě víc pobavil, než vystrašil. Děti jsou vtipné a zřejmě celá ponurá atmosféra má být zlehčená jejich humorem, což se myslím povedlo.  Těžko říct, jestli je chyba na Kingově straně (protože knihu jsem nikdy nebyla schopná dočíst), ale na to, že by to měl být horor, moc strachu prostě nevzbuzuje. Je to ten typ hororu, kdy se máte každých deset minut leknout, ale na to si časem zvyknete, takže vás občas maximálně znechutí nějaká odporná krvavá scéna.  Těžko říct, jestli nakonec vyzní lépe, když ve filmu rozdělily příběh na dvě dějové linie, mezitím co v knize se prolínají. Ale atmosféra celkového filmu se mi líbila, a i když trvá okolo dvou hodin, uběhl mi ten čas příjemně.

A tak bych vzkázala těm, co mají rádi Kinga a i těm, co na To nechtějí jít, že je „moc strašidelný“, že se nemají čeho bát a můžou To rozhodně zkusit. A kdo na To i tak jít nechce, tak ať prostě jen nechodí do kanálu za podivným klaunem a nebere si od něj balónky.
Continue Reading
0
By v října 12, 2017 Žádné komentáře:
Štítky:

pondělí 9. října 2017

Blade Runner 2049

října 09, 2017
Mezi fanoušky dlouho očekávaný snímek Blade Runner 2049, volné pokračovaní Blade Runnera režírovaného Ridley Scottem z roku 1982, je konečně k vidění v českých kinosálech. Kanadský režisér Denis Villeneuve stvořil téměř tříhodinový snímek, který není jen pouhým sequelem napěchovaným nostalgií, nýbrž samostatným filmem, jenž toho má hodně, co nabídnout.

Blade Runner 2049 se odehrává v Kalifornii roku 2049, tedy třicet let po událostech prvního filmu. Hlavní postavou je nový Blade Runner a důstojník losangeleské policie K (Ryan Gosling), který má za úkol vyšetřit záhadný případ vedoucí až k nalezení bývalého Blade Runnera Deckarda (Harrison Ford), který je už 30 let nezvěstný.

Goslingovo minimalistické hraní, které už předvedl ve filmech jako Drive nebo Za borovicovým hájem, se sem dokonale hodí a jen těžko si v roli nového Blade Runnera představit někoho jiného. Také Harrison Ford po třicetileté pauze od hraní Ricka Deckarda ukazuje, že na to stále má a podává svůj nejlepší herecký výkon za poslední roky. Skvělé výkony podávají i vedlejší herci, nutno zmínit Anu de Armas, Mackenzie Davis, Sylvii Hoeks, Lennieho Jamese, Carlu Juri, Robin Wright, Dava Bautistu a Jareda Leto.

Denis Villeneuve ve filmu chytře buduje napětí pomalu plynoucím dějem, minimalistickými záběry a rušivými zvuky. Divákům nabízí monumentální obrazy budoucího zmaru – obří skládku, sirotčinec s levnou pracovní silou a mnoho dalšího. Celý svět je do detailu promyšlený. Přestože z něj vidíme jen kousek, působí komplexně a realisticky. Atmosféra filmu je depresivní a mrazivá. Postavy žijí v jedné velké iluzi. Film si klade otázku, co je vlastně lidskost. Některým divákům může snímek přijít příliš zdlouhavý a nudný, což je díky jeho délce, pomalému plynutí a absenci akčních scén pochopitelné. Já to tak ale nevnímám. Pomalejší momenty jsem si plně vychutnala, daly mi prostor k zamyšlení a docenění jednotlivých vzhledově do detailu promyšlených scén.

Kameraman Roger Deakins si hraje s kompozicí každého záběru, každý z nich je malým uměleckým dílem, které by mohlo viset v galerii. Nový Blade Runner je nádherně vypadají snímek, po vizuální stránce kinematografický skvost, stvořený pro kino. Trikové technologie a futuristické kulisy jsou dovedeny téměř k dokonalosti.

Po zvukové stránce také nelze filmu cokoliv vytknout. Soundtrack složený Benjaminem Wallfischem a Hansem Zimmerem nabízí futuristické melodie zkombinované s kakofonií. Skvělým krokem bylo využití starého syntetizátoru, jehož zvuky působí mysteriózně a mrazivě. Variace na Vangelisovu hudbu z prvního Blade Runnera jsou silně patrné, zároveň ale přináší mnoho nového a nepůsobí jako vykrádačka. Příjemným zpestřením jsou písně Elvise Presleyho a Franka Sinatry, které filmu dodávají lehký nádech historie, která v Villeneuvově budoucnosti téměř chybí.

První snímek byl možná jednodušší a poetičtější. Nový Blade Runner má pár chyb, a to především ve vyprávění příběhu, občas příliš vysvětluje, což vnímavý divák nepotřebuje. Přesto jsem ale toho názoru, že Denis Villeneuve odvedl fantastickou práci. Blade Runner 2049 je rozhodně jedním z nejlépe vypadajících filmů roku. Villeneuve dokázal, že se může rovnat mistrům filmu jako Martin Scorsese nebo Steven Spielberg a nám nezbývá než se těšit na jeho další filmový počin, novou adaptaci románu Duna, který se plánuje na rok 2019.

 9/10     P.S. Kde seženu ten kabát?

Continue Reading
0
By v října 09, 2017 Žádné komentáře:
Štítky:

pondělí 2. října 2017

Uvítací článek

října 02, 2017
Zdravím(e),

tímto článkem bychom vás rádi chtěli přivítat na našem blogu. Tento blog vznikl na základě spousta našich strávených odpolední, kdy jsme si říkaly, že by bylo super založit spolu blog. Vzhledem k tomu, že už jsme spolu natočily vlog (ale nedopadl dobře) a založily dvoučlennou kapelu (což skončilo občasným jamováním) a navzájem jsme se učily jazyky, tohle můžeme brát jako náš další pokus dostat se do světa show byznysu. (Ne, to byl vtip.) Náš blog bychom chtěly směřovat uměleckým směrem, protože jsme se shodly na tom, že na české scéně, není žádný kvalitní blog, časopis nebo youtube kanál, který by shrnoval veškeré umělecké dění od hudby, filmů, knih, výstav či jiných akcí. Proto tohle můžete brát jako náš největší a nejupřímnější pokus a snahu na vytvoření něčeho takového.

Podle našich jmen (Bára a Ela) vznikl i název tohoto blogu - Barel. Bohužel jakékoliv kombinace použití tohoto jména už byly zabrané, proto jsme /trapně/ barell s dvěma L. (To jedno L, berte jako bonus.)

Takže jak jste již pochopili z mého úvodu, jsme dvojice zaměřená všemi směry. Pokud bych nás měla přirovnat k nějakým jiným známým dvojicím, mohla bych začít například tím, že jsme jako Jungmann a Dobrovský, s tím, že já, Bára, jsem jasnej Jungmann zatímco Ela, Dobrovský.  Jednoduše proto, že jsem kdysi četla v učebnici, že Dobrovský byl skeptik a nevěřil v to, že by čeština mohla být úředním jazykem (minimálně aspoň s němčinou) a Jungmann byl spíš idealista.


Z čehož prý podle Ely vyplývá, že jsem já víc ta cool, což aby si milý čtenáři nebyl v omylu, rozhodně nejsem. Já jsem jen víc cool tvářím, ale mnohem víc se toho dozvíš od Ely. /a je to nadnesené, rozhodně jsem nechtěla říct, že by snad Ela byla skeptik/. Z jiných slavných dvojicích bych mohla uvést například frontmana kapely Nirvany Kurt Cobaina, což jsem já a jeho věrný nejlepší přítel po celý život Krist Novoselic, což je Ela. Tohle rozdělení vzniklo jen na základě toho, že máme stejný vlasy (já jako Kurt, ale když byl obarvenej na červeno nebo byl ještě hnědovlasej a Ela dlouhý jako Krist). Asi bych mohla zmínit ještě John Lennona a Paula McCartneyho, Bon Joviho a Richieho Samboru anebo snad šunku a mlíko, ale pak už by článek nabil moc divnosti hned na poprvé. (Ale šunka a mlíka vzniklo z jednoho naprosto božího filmu, pusťte si Quality Time od Daana Bakkera a pochopíte, jinak vám to asi nevysvětlím.)

No, myslím, že pro začátek pro představu to za dnešek ode mně stačí, i tak to je na úvodní článek dost dlouhý.
Půlka Bar (Elu)
Continue Reading
0
By v října 02, 2017 Žádné komentáře:

About Us

Recent

Random