neděle 19. listopadu 2017

Milada

listopadu 19, 2017
Už od začátku listopadu běží v kinech poměrně očekávaný film Milada. Měl celkem velkou reklamu a myslím si, že téma nadchne každého Čecha, protože téma Milada Horáková je pro nás hodně zajímavé, je to velmi silná osobnost, která si zaslouží náš obdiv a kdo by o ní nechtěl vědět něco víc?
Navíc film není primárně točený pro Českou republiku, ale do okolních zemí a to na první pohled zvyšuje prestiž filmu, že byl původně natočen v angličtině a až pak se předaboval do češtiny. Připomíná to film Anthropoid – také o hrdinném skutku Čechů natočený cizinci pro cizince. (I když Miladu točil český režisér, dlouho žijící v Americe.)

Přes všechny tyto klady se kterými se člověk odhodlá jít do kina, přijde neúnosné zklamání. Film má na jednu stranu informovat svět o tom, kdo to byl Milada Horáková, co dělala, proč to dělala a jak moc hrdinský byl její skutek, ale místo toho přichází tak asi hodinu nepochopení. První hodina filmu se totiž odehrává ve střípcích, v krátkých scénách, které se velmi rychle střídají a pro jejich pochopení byste nejdřív museli nastudovat její životopis nebo aspoň hodně dobře znát dějiny, aby vám to všechno došlo. Což si trochu protiřečí s tím, že to má seznámit cizince s našimi dějinami a mělo by se počítat s tím, že neví vůbec nic.  

Výsledek obrázku pro milada

Mě osobně zkrátka první hodina přišla neúnosně nudná a téměř nic neříkající, kdy vám nemůže být ani hlavní postavy nijak líto, protože zkrátka netušíte moc, co se děje.
Děj se pak zpomalí, když se dostává Milada do vězení a tam film nabývá zajímavosti. Popisuje, jak jí mučili, jak se jí snažili donutit k tomu, aby se přiznala k věcem, které ani neudělala a ona se nechce dát. Mučí jí tak, že jí nenechají několik dní spát, dopřejí ji hodinu přerušovaného spánku a jde zpátky k výslechu. Ona má ve vězení spojenkyni, novinářku, s kterou se setkala již dříve a která jí zdánlivě pomáhá, ale později se dozvídáte, že donáší. Milada se nakonec uvolí k tomu, že se přizná a podepíše nějaké papíry, ale před soudem řekne, že se necítí pro to vina, známý příběh, kdy se vzepře systému. Setkává se svou rodinou těsně před smrtí, aby k trestu smrti nedošlo, se angažuje její rodina, ale i Albert Einstein, Eleaon Rooseveltová, Winston Churchil a další. Přesto je milost zamítnuta a Milada je zavražděna.  Film končí jejími dopisy, které její dcera dostává až po letech.

Co se týče hereckého obsazení hlavní herečka izraelského Ayelet Zurer je výborná a předvádí skvělý herecký výkon. Režisér přemýšlel i nad Kate Winslet. Objevují se tam i pro nás známí herci jako Vica Kerekes, Vladimír Javorský, Jiří Vyorálek, Ivana Chýlková a Aňa Geislerová. Co opravdu trhá za uši, je to že Aňa Geislerová nemá svůj hlas. Proč to tak udělali nevím, vlastně mi ten důvod je i jedno, protože tohle mi osobně vážně vadilo. Aňa patří mezi mé nejoblíbenější herečky a nevidím důvod, proč by jí měl namlouvat někdo jiný.


Přestože film nese opravdu velké téma, které je nepochybně zajímavé a inspirující a film podnítil trochu víc můj zájem o Miladu Horákovou, šlo to udělat nepochybně lépe. Ale zjistila jsem, že je to první film toho režiséra – Davida Mrnky, proto bych nebyla tak kritická. Budu doufat, že i příště si vybere nějaké jiné zajímavé téma a lépe ho zpracuje.
Continue Reading
1
By v listopadu 19, 2017 1 komentář:
Štítky:

sobota 11. listopadu 2017

Český sen podle Daliborka

listopadu 11, 2017
Rozhodla jsem se tento článek věnovat jednomu českému režisérovi, u kterého vám možná jméno nebude povědomé, ale o jeho dokumentech jste už určitě slyšeli. Rozhodla jsem se, že o něm napíšu, protože jsem se většinou víceméně náhodou dostala k promítání dvou jeho nejznámějších dokumentů a pokaždé na jeho konci následovala diskuze, tudíž mohu psát i o věcech, co si jen tak „nevygooglíte“
Jeho režisérské počiny, určitě znáte už jen proto, že točí, že točí Ano, šéfe! Ale rozhodně tu nemám v úmyslu rozebírat režisérskou kvalitu Ano, šéfe (i když je to stejně jeden z nejlepších pořadů, co běží v televizi, co si budeme, že jo).

Vít Klusák vystudoval režii na FAMU a s Filipem Remundou se proslavili díky filmu, který natáčeli, když školu dokončovali, ale k tomu se dostaneme.
Klusák se podílel na točení některých dílů Radiožurnálů – jako například Matrix AB (o Andreji Babišovi) nebo Svoboda pro Smetanu a další díly. V poslední době se podílí i na natáčení se Sabinou Slonkovou.

V tomto článku se chci víc zaměřit na dva jeho filmy a to Český sen, díky kterému se proslavil a Svět podle Daliborka, který se letos v létě dostal do kin.




Český sen je už přes deset let starý film, který ve své době zpracovával velmi aktuální téma, a to byla posedlost Čechů supermarkety. V té době letělo to, že celá rodina se o víkendu vydala do nákupního centra, kde trávili celý svůj den a veškerý svůj volný a společný čas. Jistě nemusím zmiňovat, že s touto zábavou jsou spojeny i veškeré akce, slevy a reklamy, co tam lidi lákali. Vít Klusák a Filip Remunda postavili pouze maketu vchodu do nového supermarketu, zaplatili si reklamní agenturu a spustili obří reklamu na neexistující supermarket s cílem nalákat, co nejvíce lidí na slavnostní otevření. Otázka na místě je rozhodně proč tohle udělali.


Dokument vám v podstatě ukazuje jeden z největších sociologických výzkumů v Evropě vůbec (v Americe by něco takového pravděpodobně zakázaly.) Film v podstatě dělá z  Čechů, které můžeme hanlivě zařadit do Čecháčků celkem dost velké idioty. Ale to pochopitelně nebyl režisérův úmysl. Šlo mu o to zachytit, jaký obrovský vliv má na člověka reklama. To jak lidé byli pohlceni supermarkety, všemi jejich vymoženostmi,obchody a nedej bože slevami. Jde o to, kolik lidí se na něco naláká jen kvůli reklamě, jen kvůli letáku, kde máte levný okurky.
Spousta lidí s tvorbou Klusáka nesouhlasí právě z toho důvodu, že dělá hrané dokumenty. Že ty lidi zesměšňuje. Možná je to svým způsobem pravda, ale nemá být smyslem umění/filmu to, abyste se nad tím zamysleli? Aby vám to něco dalo? A to mě tedy rozhodně dalo.

Jeho nejnovější film Svět podle Daliborka je film o Daliborkovi, neonacistovi, který věří v to, že je holocaust výmysl a nikdy se nestal.
Nad čím jsem po skončení filmu přemýšlela nejvíc, bylo to, jak se tohle může stát. Jak může člověk, který projde naším školním systémem, chodí denně na sociální sítě, vidí věci v televizi, v lepším případě novinách, může věřit tomu, že holocaust neexistuje. A došlo mi, že stačí vážně málo. Těch pár hodin dějepisu v osmé třídě prostě prospat, vygooglit si holocaust a uvěřit tomu prvnímu, co vám google vyplivne. (A že byste se divili, co vám najde, protože Daliborek není jediným neonacistou na světě.)


V podstatě je to podobné téma jako z Českého snu, to jak snadno jsou lidé zmanipulovatelní tím, co si najdou někde na internetu nebo co jím říká reklama. Zdá se to až nemožné možná absurdní, ale je to tak. Jde o to si uvědomit, že bychom měli být skutečně vděčni za to, že víme, to co víme. A Klusákovy dokumenty nás nemají rozesmát a zesměšnit dané osoby. Ale najít pro ně to pochopení, pochopit, že oni nemůžou za to, v jakém se ocitli prostředí, nemohou za to, že se dostali ve špatný čas ke špatným zdrojům. A tento problém se nám snaží Klusákovy filmy podat, což si myslím, že je nesmírně zajímává a důležitá věc, kterou bychom si měli uvědomit a ne rovnou tyto lidi odsoudit. 
Continue Reading
0
By v listopadu 11, 2017 Žádné komentáře:
Štítky:

Ladislav Zibura na cestách po republice

listopadu 11, 2017
„A vy jste někdy navštívil Československo?“ „Ano v 68, v tanku.“
Pokud máte smysl pro humor a aspoň trochu zájem o poznávání jiných zemí atypickým způsobem, pak je rozhodně Zibura a jeho knížky, něco pro vás.


Ladislav Zibura je rodák z Českých Budějovic, který hodně chodí a to, ho vlastně živí. Nejdřív si vyšel do Santiaga de Compostela, do Říma, do Jeruzálema a naposledy do Arménie a Gruzie. A někdy během toho chození ho napadlo o tom psát knihy a začal být s tím poměrně slavný a úspěšný.
To, co dělá je zajímavé a tak nějak to ztělesňuje myšlenky i naší doby- vycestovat si, za co nejmíň peněz (ať je to hodně hipster, že jo), začít něco úplně nového, nedat na všechna ta očekávání, co od nás lidi mají, dělat různé hlouposti a tak dále. Zibura chodí sám pouze s batůžkem na zádech několika měsíců v zemi ve které ani nerozumí místnímu jazyku, ale stejně se nějak domluví a zvládne se k lidem nacpat na večeři.

Výsledek obrázku pro zibura
Výsledek obrázku pro zibura
Důvod proč mě jeho knížky opravdu přitáhly, je jeho nekonečný absurdní humor. On sám říká, že to je dost špatný humor, ale u těch knížek nebo na přednášce se budete řezat smíchy a rozhodně nebudete sami. Je to nešika a rád si z toho udělá srandu. Udělá si srandu vlastně úplně z čehokoliv.

Ale pro Ziburu je ještě typická jedna věc a to, že se tímhle vším snaží naznačit jednu velmi důležitou věci. V posledních letech cestuje do zemí jako je právě Turecko, Gruzie, Nepál, Čína, Arménie apod., což jsou země, které pro nás nejsou zas tak atraktivní, bojíme se jich, spousta lidí má pocit, že všichni lidé, co jsou od nás na východ, jsou teroristé. On se snaží dokázat opak. On chodí tam sám, jeho největší zbraní jsou tak možná chodecké hole. A ti lidé mu vždycky pomůžou. On žije z toho, že ho lidé berou do svých příbytků, z toho že mu dají zadarmo najíst. A vyptávají se ho na všechno možné. Jsou to lidé, pro které je Evropa jen pojem a neví, co si pod ním představit. Turistu viděli třeba jednou v životě. Nemají třeba elektřinu v domě a živí se tím, že pasou krávy. A Zibura zdůrazňuje velmi důležitou věc, vždycky na každém konci jeho knihy i na konci jeho přednášky. Jsou to jenom lidé. Lidé jako my. Nejsou to žádný teroristé, šílenci ani nic podobného. Je úplně jedno, jestli pochází z Číny, Nepálu nebo Arménie. Jsou to lidé, co řeší velmi podobné problémy jako my, lidé co chtějí stejné věci jako my, chtějí podobné věci jako my- mít přátele, rodinu, střechu nad hlavou, co jíst. Jsou velmi pohostinní, nedovedu si představit, že tady by ho pustil někdo k sobě domů a dal mu večeři. Čím míň lidé mají, tím víc vám dají.


Teď zrovna je Zibura na cestách po republice a přednáší o jeho poslední cestě v Armenii a Gruzii. Lístky můžete sehnat ještě na leden, musel totiž přidávat termíny kvůli velkému zájmu. Pokud ale nestojíte o přednášku, můžete si přečíst jednu z jeho dvou knih anebo počkat až kniha o Arménii a Gruzii vyjde, což bude už velmi brzy.
Continue Reading
0
By v listopadu 11, 2017 Žádné komentáře:
Štítky: ,

pondělí 6. listopadu 2017

Geniální básník a nestydatý homosexuál

listopadu 06, 2017

,,Posláním poezie nemůže být je upřímné vyjádření vlastních pocitů. Jsem přesvědčen, že smyslem poezie - právě tak jako každé jiné lidské činnosti - by mělo být zmenšení lidského utrpení a bolesti, které je ve světě tak mnoho." Allen Ginsberg


Poezii moc nečtu. A když už, tak většinou sáhnu po autorech jako William Blake, John Keats, Wiliam Carlos Williams, Arthur Rimbaud nebo Walt Whitman. A ti všichni inspirovali jiného básnického velikána, Allena Ginsberga. 
Peter Orlovsky a Allen Ginsberg
Allen Ginsberg se narodil 3. června 1926 v Patersonu v New Jersey. Jeho matkou byla ruská Židovka levicového smýšlení, která trpěla paranoiou. Jeho otec byl básník a středoškolský učitel. 

Ve 40. letech studoval anglickou literaturu na Kolumbijské univerzitě, kde se seznámil s Jackem Kerouackem a Williamem S. Burroughsem. Z jejich debat vzniklo později jádro beat genaration. Slovo beat se dá do češtiny přeložit jako zbitý, unavený životem. Beatníci se bouřili proti konzumnímu ideálu poválečné americké společnosti. Odmítali bohatství, rodinu, národní hrdost i dobré mravy. Hledali vnitřní svobodu a jakousi extázi. Prostředkem k ní byla džezová hudba, tuláctví, ale i drogy a alkohol.  

Roku 1948 získal Ginsberg bakalářský titul, ve studiích pokračoval, ale kvůli opakovaným krádežím a experimentování s drogami a sexem byl ze školy vyloučen. Poté prošel řadou povolání.

V říjnu roku 1955 se zúčastnil čtení v Six Gallery v San Franciscu společně s dalšími básníky. Tato událost je označována za oficiální zrod beat generation. Četl svou báseň Kvílení, která začíná slovy: ,,Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy..." a naprosto ohromil publikum obsahem i živelnou recitací. Tuto báseň napsal dva týdny před čtením v galerii pod kombinovaným účinkem tří drog. Básnická sbírka Kvílení nemohla vyjít tiskem, z mravnostních důvodů proti ní byla vznesena obžaloba, Ginsberg ale soudní proces vyhrál. 

Allen Ginsberg byl homosexuál a se svou sexuální orientací se nejprve těžce vyrovnával. Toužil po fyzickém kontaktu, kterého se mu nedostávalo. Během studií na Kolumbijské univerzitě se seznámil s Jackem Kerouackem, jehož tolerance a empatie vedly k poskytnutí vztahu, který tak zoufale potřeboval. Ve Williamovi S. Burrougsovi zase viděl náhradního otce, který mu pomohl smířit se sám se sebou a přiznat si svou sexuální orientaci, což v době, kdy homosexualita byla brána jako perverze hraničící s kriminalitou jistě nebylo nic snadného. Poté, co jej odmítl Neal Cassady, se jeho celoživotním partnerem stal Peter Orlovsky. S Orlovskym se Ginsberg seznámil díky malíři Robertu LaVigne, který mu ve svém bytě ukázal potrét nahého chlapce. Právě když Ginsberg obraz obdivoval, do pokoje vstoupil objekt LaVigneova obrazu, Peter Orlovsky. 

Na začátku 60. let pozval Allen Ginsberg ruskou delegaci na předčítání poezie na Washington Square, na němž vystupoval společně s Peterem Orlovskym. Orlovsky, aby zdůraznil smysl osobního odhalení v deníku, z něhož četl, se svlékl do spodků a zástupci ruské delegace znejistěli. Když Ginsberg četl pasáž z Kvílení o Molochovi, ruští delegáti odešli. Byla to symbolická lekce politické moci slova.

V roce 1965 poradil studentům univerzity Berkeley, aby před protiválečnou demonstrací ozdobili první řady květinami. Tato demonstrace je považováni za počátek hnutí hippies. Ve stejném roce také navštívil Kubu, odkud byl za svou kritiku vládních úřadů a veřejné protesty za podporu marihuany a homosexuáů vyhoštěn. Poté vedl kampaně proti zneužívání moci v mezinárodní politice. Navštívil i Československo, v Praze byl zvolen králem majálesu, avšak po osobní intervenci prezidenta Novotného byl vyhoštěn za kažení československé mládeže. 

Zajímal se o zen-buddhismus. Společně s Jackem Kerouackem založili školu osvobozené poetiky na univerzitě Náropa v Coloradu, kde Ginsberg příležitostně přednášel. 

Allen Ginsberg zemřel 5. dubna 1997 v New Yorku ve věku 70 let na selhání jater v důsledku rakoviny jater a hepatitidy. Třetina jeho popela byla pohřbena v rodinném hrobě v New Jersey, když zemřel Peter Orlovsky, další třetina Ginsbergova popela byla pohřbena s ním v Coloradu a poslední třetina v Indii. 

Ginsbergova tvorba je velmi rozmanitá. Psal intimní poezii a kritizoval soudobou americkou společnost. Kromě sbírky Kvílení a jiné básně, která je věnovaná předním představitelům beat generation a vypovídá o ,,generaci zničené šílenstvím", vydal také Kadiš a jiné básně. Kadiš je židovská modlitba za mrtvého, Ginsberg zde zmiňuje zejména svou matku, ale i vyjadřuje se i k židovskému národu. Báseň Král majálesu napsal v letadle po vyhoštění Českosloveska a je výrazem odporu k totalitnímu komunistickému režimu a sympatií s českými studenty. Moji nejoblíbenější je ale protiválečná báseň Wichita Vortex Sutra, ke které v 80. lech složil hudbu Philip Glass. 

 Měla jsem tu čest ji loni slyšet hrát Glasse naživo během koncertu, který věnoval svému zemřelému příteli Ginsbergovi, se kterým před dvaceti leti vystupoval na stejném mítě, v pražském divadle Archa. Během Glassovy skladby zazněl i archivní záznam Ginsbergova hlasu. Pro mě to byl jeden z nejsilnějších uměleckých zážitků. 

Continue Reading
0
By v listopadu 06, 2017 Žádné komentáře:
Štítky:

About Us

Recent

Random